Cesta na Sever s Mototrips. Den 7. - 9.

Den 7.

Balení stanů za nízkých teplot proběhl dle plán a včas jsme se dostali k nalodění na trajekt do Stockholmu. Na palubě jsme si našli ideální místo pro dlouhou plavbu a s přestávkami usínali a fotili. Cesta trvala 11 hodin, to bylo času a vše habaděj.

Plán byl: Vymotat se ze Stockholmu, ujet alespoň 200 km, najít místo na spaní a připravit se na další den.

Realita: Po ujetí 200 km bylo i ve 22 hod stále světlo, nepršelo. Padl návrh jet dál, schváleno, chyba. Během chvíle začalo pršet, snesla se totální tma a tak jsme jeli směrem k dalšímu cíli, ke vrakům aut poházených v lese.

 Po půlnoci už nešlo jet rozumně dál, kolem jedné hodiny jsme zastavili na odpočívadle a za statečného deště se jali postavit stany. Před druhou hodinou už jsme asi spali…

Den 8.

Ráno mne probudí halasné info, že oba spolucestovatelé si mohli v noci ve stanech zaplavat. Nevím jak se jim to povedlo, stany máme všichni stejné, ale mě bylo teplo a s

Po rychlé snídani ala sušenka a voda se za stálého deště vydáváme k dalšímu cíli, ke vrakům aut zvané Bilkyrkogården Kyrkö mosse. Cesta nebyla dlouhá, místo nás přivítalo nečekaně opět deštěm, ale i tak sesedám a s foťákem jdu na obchůzku. Jedním slovem „Síla“. Opravdu, tak působí ledabyle poházené vraky po lese, za deště, rezavé, děravé, bez kol, bez skel… To se musí vidět na živo. Fotky hodně napoví, ale být na takovém místě je hodně, budu se opakovat, silné.ucho.

Ještě než jsme se vydali na letošní cestu, volal mi kamarád z Kodaně, že se u něj musíme zastavit a připraví nám grilíček na pláži s prohlídkou města ,-). Nejprve to bylo mimo plán, ale nyní s radostí nabídku přijímáme a čeká nás jen přejezd do Dánska. Nečekaně prší. Most z města Malmo do Kodaně znám ze seriálu „Most“ a chtěl jsem ho vidět. Jeli jsme přes něj, skoro jsem ho neviděl. 

Večer u přátel Kuby a Terky byl super, propovídali jsme se u výborného jídla a piva k půlnoci a šli si odpočinout na další den, možná už poslední.

Den 9.

Po vydatné snídani se navlékáme do nepromoků a plán je jasný. Dojet co to dá, nejlépe rovnou domů. Zvolili jsme kratší cestu trajektem do Rostocku a doufali, že nám přestane alespoň na chvilku pršet.  Nejsme z cukrů, něco vydržíme, ale pokud vám leje tak, že auta zastavují, dávají varovky a dál prostě nejedou, je to známka toho, že výlet končí, je čas jet domů.

I přes zkrácení, cesta stála za zkušenost. Díky skvělé krabičce GPS Dozor jsme nemuseli ani tolik bloudit a hledat.

Jeden báječný příklad: Zastavujeme u obce s příznačným názvem „Ku***“ v Estonsku a hledáme deníček pro napsání vzkazu dalším návštěvníkům. Milanovi najednou přijde zpráva od manželky, že u zastávky ho nenajdeme, musíme na druhou stranu obce, ke druhé značce. Takže stále pod Dozorem, ale o to s větším klidem, jelikož naše rodiny vědí, kde přesně jsme a že jsme v pořádku.

O tom, že nám chodili vzkazy, ať si srovnáme přestávky na záchod, že zastavujeme fakt pořád, se radši víc rozepisovat ani nebudu ,-), ale je skvělé vědět, že lidi cesta zajímá a sledují naše další dobrodružství…

A nyní už jsme doma, další vlaječky do seznamu jsme přidali a co dál? Nevím, ale nebojte, už se mi zase něco v hlavě rýsuje ,-)). 

Děkujeme upřímně panu Škrancovi a GPS Dozoru za podporu našeho cestování, život není jen o práci, ale i o zážitcích, které můžeme prostřednictvím sledování předat o dost reálněji ,-).

Martin, Ondřej a Milan